Kapitola 3. - Kapela

9. října 2018 v 18:49 | SarsaCZ |  Broken Wings

No, třetí kapitola je tady :D. Na tuhle jsem opravdu hrdá :)



Tuhle noc se Petovi moc dobře nespalo. Stále myslel na toho nevinného Patricka pár centimentrů od sebe. On věděl, že tenhle den příjde, ale že by mu někdo poslal někoho tak úžasného? Stále tomu nemohl uvěřit. Pete nemůže říct Patrickovi pravdu. Ale když se otočil a zjistil, že Patrick tam neleží, vyděsil se. Rychle se zvedl z postele a vyběhl ze dveří. Uklidnil se, když ucítil nějaký podivný, ale příjemný pach. Nějak sešel schody a ulevilo se mu. Patrick pekl v kuchyni. Už oblečený a plně vzhůru. Hned přivítal Peta zářivým úsměvem. "Dobrý ráno Pete." Řekl mu klidně a šťastně a vrátil se k práci. Patrick nikdy nevěděl, že umí péct, ale když tam uviděl tu plnou lednici a skříň věcí, nemohl si pomoct. Chtěl Petovi nějak oplatit, co pro něj udělal. Tak se rozhodl, že upeče jablečný koláč. Akorát ho vyndal z trouby chvíli před tím, než Pete přišel. Pete pomalu a stále trochu unaveně vešel do kuchyně. "Patricku? To jsi upekl sám?" Pete si s obdivem prohlížel ten koláč. "Asi jo. Jako anděl jsem moc péct nemohl." Mírně se zasmál a umyl si ruce. "Teď jsem to vyndal, takže budeme muset chvíli počkat. Nechci riskovat, že to moc zmrazím." Pete to samozřejmě pochopil a usmál se. Pak Patrickovi vlastně došlo, co se asi stalo. "Ses lekl, že jsem odešel?" Patrick uklízel nádobí a celkově všechno, co použil na pečení. "Jo, docela jo. Ale tohle je milý." Zadíval se Patrickovi do očí a zašklebil se. "No, asi se půjdu obléct." Patrick kývl a posadil se ke stolu. Ještě chvíli dodělával nějaké detaily na koláči, než si byl plně jistý, že je dokonalý. Samozřejmě používal svoje schopnosti. Nakonec se ale stejně rozhodl, že na koláč použije schopnosti, aby vychladl rychleji. Tentokrát měl štěstí, byl tak akorát. Takže když Pete přišel dolů upravený a oblečený, už měl na stole připravený talířek s kouskem koláče. Když přicházel, Patrick už dávno jedl ten svůj kousek. Pete se nad tím zasmál, protože Patrick vypadal jako sysel, který si dělá zásoby na zimu. Když Pete přisedl ke stolu, Patrick konečně polkl. "Něco takhle dobrýho sem ještě nejedl!" Stále se po koláči oblizoval a šel umýt vlastní talíř. "Vždyť jsi to vařil ty!" Pete se široce usmál a mírně zčervenal, sám si dal kousek koláče a opravdu musel přiznat, že Patrick je skvělý pekař. "Já vím, ale v Nebi se nejí." Málem zakopl, když si nakládal další kousek na talíř. "Tak kdy se seznámím s ostatními?" Otázal se Patrick a tentokrát se pokusil jíst pomalu. Pete se zamyslel a odsunul prázdný talíř. "Záleží na tobě, stačí abych jim zavolal." Patrick kývl a nakonec řekl, ať jim teda zavolá. Pete jim řekl, ať přijedou k němu domů.

Patrick byl celé odpoledne nervozní. Furt pobíhal sem a tam, jestli je všechno dokonalé a vlastně uklízel. Když ale v tom spěchu zakopl a padl Petovi přímo do náruče, cítil se uvolněně a klidně. "Promiň Pete." Rychle se nějak odstrčil, aby nabral rovnováhu a zase pevně stál na zemi. "V pohodě Patricku, chápu tvůj stres." Zazubil se a pak byl slyšet jen takový jemný zvuk - Petův zvonek. Patrick hned zase upadl do stresu a když chtěl jít otevřít, Pete ho zastavil. "Počkej tady." Pete šel ke dveřím a vyšel ven. Patrick tedy čekal.

Když Pete otevřel dveře, stáli tam jeho další dva kamarádi. Kytarista Joe a bubeník Andy. "Ahoj kluci." Řekl Pete a oba jen kývli. "Tak... Kde je ten "Patrick"?" Otázal se Andy. "Mluvil si o něm, jako by to byla tvoje láska." Zasmál se Joe a Pete ho praštil pěstí do ramene. "No co?" Joe se smál ještě víc a tak si Pete jen povzdychl a odpověděl jim. "Je vevnitř. Prosím tolerujte to, že on zatím zná jen mě. Takže ať dělá cokoliv, je to normální." Joe se zase začal usmívat a už chtěl mít zase nějakou poznámku. Andy mu ale zacpal pusu vlastní dlaní. "Jo jasně, Joe se samozřejmě těší." Zasmál se tentokrát Andy a vešli dovnitř.

Patrick čekal v kuchyni. Měl nějaké to Petovo klasické oblečení - bílé tričko, nějaké ty šedé tepláky, ale musel si vzít svojí fedoru. Naštěstí si pro ní stihl mezitím dojít. Byl docela silně vystresovaný, co když se neskamarádí? Co když se budou hádat? Patrick z toho měl až přehnaně moc velké obavy, takže se párkrát hluboce nadechl a uklidnil se. Pak spatřil, jak vcházejí další dva chlapíci. Oba vypadali, že jsou mnohem starší, než Patrick, ale to mu nijak nevadilo. "Ahoj, já jsem Joe." Zazubil se kytarista a podal mu ruku. Když si potřásli, nahradil ho bubeník. "Andy." I s ním si potřásl a pak ze sebe dostal i svoje jméno. "Já jsem Patrick." Zatím to seznamování nebylo tak špatné, ale teprve si řekli jména. I když Pete řekl, že jim o Patrickovi něco pověděl. A Patrick byl rád, že vědí o nadpřirozenu, takže nemusí skrývat schopnosti. "No, Pete říkal, že prý umíš zpívat." Začal Joe s širokým úsměvem. Patrick si pomalu stoupl a odpověděl mu. Samozřejmě byl nižší. "Jo, umím." Andy se zasmál a šťouchl do Joa. Něco si zašeptali a Joe tlesk. "Tak fajn, ukaž, co v tobě je." Vždycky zkoušeli u Peta ve sklepě, takže tam měli všechny nástroje. Všichni se tam tedy vydali a Pete vzal všechny texty.

Když byli všichni připravení, Pete před něj dal nějaké texty, aby si Patrick vybral. Patrick si je všechny pozorně prohlédl, ale jeden ho velmi zaujal. "Tady." Vzal si jeden z papírků a podal ho Petovi. "Dobrá volba, budeš ten papírek potřebovat?" Patrick se usmál a sladce odpověděl. "Ne, už si to pamatuju. Vždyť víš, jak to má anděl s pamětí." Pete se jen zazubil a otočil se na ostatní. "Tak fajn, Thanks for the memories." Joe a Andy se připravili a když začala hrát kytara, Patrick jen čekal a když najednou přišel jeho čas, začal zpívat, jako by to dělal už několik let. Znělo to hodně profesionálně a jelikož je jeho hlas "tenor", vysoké a nízké tony mu nedělají problém. Joe byl velmi překvapený, myslel si, že Pete jenom přehání, když říkal, jak je Patrick talentovaný. Když skončili, všichni měli hned o něco lepší náladu. Patrick měl tak skvělou náladu, že chtěl Peta hned obejmout, ale radši to nechal plavat. Nevěděl, jak by reagovali ostatní. "No, Patricku, Pete měl pravdu." Joe mu položil ruku na pravé rameno. "Vážně umíš zpívat." Patrick se jen vesele usmíval a když jim Pete oznámil, že by mohli zkoušet dál, nikdo proti tomu nic neměl. Pak ale najednou z Patricka vyšlo něco nového. Něco mu běželo v mozku a najednou prostě zaspíval jeden verš. "You are what you love, not who loves you!" Pete se na něj podíval se zájmem a hned se ho na to zeptal. "To jsi složil sám?" Patrick se jen otočil a nejistě odpověděl. "Ani nevím, prostě náhodná věta." Pete chvíli přemýšlel a pak kývl. "Možná bych z toho mohl udělat písničku." Oba se na sebe usmáli a zkoušeli dál. Zkoušeli docela dlouho, protože už byla tma, když vyšli ze sklepa. "Ahoj Andy, ahoj Joe." Řekl Patrick a zamával jim na cestu, pak se společně s Petem vydal domů. "Dnešek nebyl tak špatný." Řekl Pete a zase zamkl. "Jo, vypadá to, že jako kapela se k sobě hodíme a docela jsme se i skamarádili." Patrickovi se z toho štěstí a nadšení úplně rozzářili oči. Ale hned zase zhasli, byl to jen takový signál, že je opravdu šťastný. "No, nevím jak ty, ale já jsem už docela unavený." Odvětil Pete a hned si i zívnul. "Fajn, ale sprchuju se první." Zasmál se šibalsky Patrick a vyběhl nahoru po schodech a vběhl do koupelny. Netrvalo to ani deset minut a už na něj volal. "Pete! Sprcha je volná!" Patrick šel do pokoje i s ručníkem, který měl uvázaný kolem pasu. Oblékl si nějaké to pyžamo a došlo mu, že Pete tam asi nemá ručník. Vešel do koupelny a položil mu tam ten ručník. Pete to ani nezaregistroval, prostě si myslel, že ten ručník už tam je. Patrick chtěl odejít, ale zastavil se, když zíral na Petovu siluetu za závěsem. Takhle ho ještě neviděl, měl také docela vypracované tělo a na rukou měl tetování. Naštěstí mu to došlo a odešel do pokoje. Tam se natáhl na Petovu postel a položil si ruce za hlavu. Zavřel oči, ale neusnul, čistě přemýšlel.

Když Pete vešel do pokoje, usmál se, když tam viděl toho klidného Patricka, jak leží na posteli. Ale Patrick hned po chvíli otevřel oči a podíval se na Peta. "Neboj, už se stěhuju." Zazubil se a sunul se na kraj postele, protože měl deku hned vedle Peta na zemi. Ale Pete ho zarazil. "Hele, na posteli je místa dost." Usmál se a Patrick jen mírně zčervenal. Ale byl rád, že ho nechá spát na té posteli. Pete zhasnul a lehl si vedle Patricka. Jejich oči se v té tmě spojili a chvíli byli jen v takovém tranzu. Patrick už chtěl něco říct, ale Pete ho předběhl. "Hele, jak to máš vlastně s křídly?" Patricka to trochu zarazilo. "Jak jako?" Pete nevěděl, jak to má říct, ale nakonec našel ta správná slova. "Je jen málo andělů, kteří je dokážou objevit a já jsem jeden z těch prvních, který to dokázal." Nebylo to tak, že by se vytahoval, ale přišlo mu, že by to Patrick měl vědět. Patricka to ale dost potěšilo. "Vážně? Tak to já jsem jeden z posledních, který to umí!" Zasmál se a Pete se jen usmíval. "Jsem fakt rád, že jsem tě našel." Pete mu zase prohrábl vlasy a Patrick se tiše zasmál. "Mám tě rád." Řekl Patrick upřímně a přisunul se blíž k Petovi. Patrick cítil jeho teplo a když byl takhle blízko u Peta, cítil se úžasně. Cítil se bezpečně. Pete kolem něj dal ruku a políbil ho na čelo. "Dobrou Patricku." Patrick už pomalu spal, ale i tak stihl ještě něco zamumlat. "Dobrou."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama